A co vy si, soudruhu, myslíte o Dubčekovi?

Stačilo, aby vás soused udal, že jste nadávali na Rusy nebo šli na protiokupační demonstraci – a ztratili jste práci. Dnes je to 50 let od vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Zajímalo nás, jak okupace ovlivnila oblast práce. Jaká profese na srpnu 1968 nejvíce vydělala a kolik během normalizace emigrovalo dělníků? Popsal nám to historik Tomáš Vilímek z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR.

Jak se lidem v Československu 60. let hledala práce?

To záleželo na profesi. Dělnické byly většinou vázány na konkrétní fabriku nedaleko trvalého bydliště. U lukrativnějších profesí, které vyžadovaly vysokou školu, člověk dostal konkrétní pozici hned po škole přidělenou, prakticky kdekoliv po republice. Stát si tak pojistil, aby se obsazovaly i oblasti, kde byl nedostatek pracovních sil nebo odkud lidé utíkali, třeba ze severních Čech. Po nějakém době se vám mohlo podařit dostat se někam jinam. Člověk taky mohl dát výpověď, ale podnikové vedení ji nemuselo přijmout. Pokud pak člověk do práce přesto nechodil, a doufal tak například v rozvázání pracovního poměru pro neomluvenou absenci, mohlo se mu klidně stát, že byl obviněn z trestného činu příživnictví. Za to hrozily až dva roky vězení.

Co se při obsazování lepších pozic zohledňovalo?

Přestože se oficiálně vyzdvihovala potřeba odborné i politické vyspělosti, v praxi bylo nejdůležitější, kdo koho znal a aktivita ve straně. Od 50. let se vzdělání výrazně upozaďovalo, větší důraz na něj začal být opět kladen až od poloviny 60. let. Jenomže po srpnu 1968 se do popředí zase dostala především stranická příslušnost, a nově i postoj k „internacionální pomoci“. Vznikly prověrkové komise, které v jednotlivých závodech přezkoumaly postoj členů KSČ v tzv. krizových letech 1968 – 1969. Komise se jich mimo jiné ptaly, jak se dívají na srpen 68. Když řekli, že šlo o okupaci a měli nějakou funkci, třeba i jenom mistra, tak o ni přišli. Taky se sledovalo, zda podporovali Dubčeka. Svou roli rovněž sehrálo, pokud je třeba soused nebo kolega udal, že nadávali na Rusy, účastnili se protiokupačních demonstrací, popřípadě vyvěsili v srpnu 69 československou vlajku a podobně.

Kdo o případném povýšení či naopak postihu rozhodoval? Fungovalo tehdy něco jako personální oddělení?

Kádrová oddělení vedla na zaměstnance složky podobně jako mají dnes personalisté, ale samozřejmě se v mnohém lišily. Sledovalo se zejména, zda člověk nemá nějaký „hřích“, tedy zda nepatří do potenciálně nebezpečných skupin. Tedy například zda není z rodiny živnostníka, bývalým členem „nepřátelských“ politických stran či z rodin, kde někdo emigroval. Šéf kádrového oddělení byl v neustálém spojení se šéfem podniku, šéfem podnikového výboru KSČ a šéfem odborů. O případné změně pracovní pozice pak rozhodovali společně.

Co tehdy řešily odbory?

Hlídaly efektivitu práce, dochvilnost, působily jako měkká forma represe a sledovaly loajalitu ke straně. Na druhou stranu se podílely i na sociální politice – přidělovaly zájezdy, podílely se na výstavbě rekreačních zařízení. Záleželo na konkrétních osobnostech v konkrétních podnicích.

Jste jedním z autorů knihy Vítězové? Poražení? Politické elity a disent v období tzv. normalizace. Z pohledu profesí: kdo na srpnu 1968 nejvíce vydělal a kdo byl naopak tím „poraženým“?

Jednoznačně na tom vydělali například někteří podnikoví ředitelé, kteří byli v rámci obrodného procesu pro svoji neschopnost odvoláni – a po srpnu se vrátili. Okupace nejvíce postihla tři skupiny. Jednak to byli kulturní pracovníci a lidé v médiích, kteří zároveň mezi lednem a létem 1968 pociťovali největší svobodu. Mohli jezdit do zahraničí a stýkat se s cizinci či točit kritické pořady. Potom šlo o vědecké pracovníky v humanitních oborech. Třetí skupinou byli vedoucí hospodářští pracovníci, tedy socialističtí manažeři. I oni měli na jaře 1968 velké naděje, že podniky získají větší pravomoci a že budou konečně moci vykonávat manažerskou práci podobnou svým kolegům na Západě. To vše bylo po srpnu 68 zastaveno a ti, kdo se na pražském jaru aktivně podíleli, dostali výpověď. I Gustáv Husák si pak v roce 1970 stěžoval, že v některých podnicích bylo vyhozeno až 40 % vedoucích pracovníků a že to je problém, protože tolik zkušených a mladých lidí, kteří by je nahradili, prostě v republice nebylo.

Změnilo se po srpnu 68 něco co do pracovních možností pro muže a pro ženy?

Režim dlouhodobě podporoval zaměstnanost žen, ale důvodem rozhodně nebyla emancipace. Spíš šlo o snahu pokrýt nedostatek pracovních míst způsobený nízkou efektivitou práce. Postavení mužů a žen také nebylo rovné, stačí se podívat, jak málo žen působilo ve vedoucích funkcích či v předsednictvu ÚV KSČ. Kromě toho ženy braly průměrně o třetinu méně než muži. Je ale pravda, že normalizační režim se snažil zlepšit si image tím, že systematicky zvýšil počet žen v národních radách a Sněmovně lidu a Sněmovně národů Federálního shromáždění. Nastavil kvótu okolo třetiny míst pro ženy, ale opět nedosáhly na žádné řídící pozice.

Jedním z důsledků roku 1968 byla masová emigrace. Odhaduje se, že z Československa odešlo mezi lety 1968 a 1969 zhruba 80 tisíc lidí. Které profese odcházely především?

Často se traduje, že šlo hlavně o umělce a vědce, což částečně platí pro rok 1968. Z dochovaných materiálů však vyplývá, že v průběhu 70. a 80. let emigrovali především lidé mladší 40 let, z nichž více než 40 % tvořili dělníci. Jednak proto, že tato profesní skupina byla ve společnosti nejpočetnější, a také proto, že pro intelektuály pracující s českým jazykem či v českém kulturním kontextu bylo obtížnější najít v zahraničí místo v oboru. U dělníků tento problém tak výrazný nebyl.

Lucie Römer Kavanová
Novinářka, dlouhodobě spolupracuje zejména s týdeníkem Respekt

 
Sdílejte
Necháváte lidi pracovat z domu?
0